Z kapitoly Úvod (str. 7-8)

Tato knížka není průvodcem a není ani reportáží či podrobným popisem horských výstupů. O nich už toho tiskem prošlo nepočítaně. Čím tedy je? Snad cestopisem, který postrádá ambice běžným cestopisem být. Možná je lehce parodujícím náznakem cestopisu s jemným filozofickým přesahem. Jen tak, aby nepopudila choleriky. Tuto knížku jednoduše napsal vítr na hřebenech hor společně s šumem říčních vlnek a učesalo ji pero samotné moudré matky přírody. Rukopis propojil desítky let životních outdoorových zkušeností a zážitků. Do této směsi přimíchal horské střevní chřipky, lana, mačky a karabiny. A také pádla a nafukovací packraft, familiárně zvaný Pakošek.

Proč zrovna název Dobrodružství v prášku? Televize dnes překypuje neuvěřitelnou masou dobrodružství. Přitom dobrodružným může být i pouhé přejití rušné ulice. Jenomže vždy jde o zážitky nepravé, instantní, prostě falešné. Neprožité a často i námi nechtěné. V knize se snažím popsat dobrodružství pravé, skutečné a každou vteřinou naplno prožité. K zážitkům z hor přidávám i ty z „vody“, tedy z řek. Perník v prášku přece tvoří směs, k níž přidáme i vodu.

Z kapitoly Barvy Altaje a závislost na ovesných vločkách (str. 27)

V posledním tábořišti jsme zůstali až do dalšího odpoledne. Váhali jsme, jestli jít dále nebo expedici zabalit. A právě tady jsem levou botu zahodil do řeky. Nebudu jmenovat výrobce, protože jde o italskou firmu, vyrábějící poctivě po evropsku. Tedy majitel je Evropan, pak už zaměstnává jen samé Afričany. Pohorky se ukázaly pro mou nohu být příliš drsně nepřívětivými. Čtrnáct krvavých míst se postupně spojilo v místo jediné. Mám teorii, že to je dáno malou plochou lidské nohy ve srovnání s pingpongovým stolem. Zoufalství nosí odhodlání, odhodlání dodá sílu a tak jsem botu odhodil. Daleko. Energii dodala směs bolesti a vzteku. Před stanem tekla řeka. Poté jsem shodil oblečení a vnořil se do ledové řeky, abych botu aportoval. Šlo o akt nedobrovolný, donutili mě k němu ostatní. Bez boty bych nepřežil. Ale pro druhy šlo o starost druhořadou, především se královsky bavili. V nouzi poznáš přítele. Rozdílné úhly pohledu na stejnou věc.

Než se lámal chleba, tedy jestli to otočíme nebo budeme pokračovat, tak nastal čas, využitelný jedině odporným lelkováním. Také se přitom povídalo a odhalovaly se jemné nuance života. Jeden z kolegů pocházel z dosti neurvalým způsobem spletitých rodinných poměrů. Rozvedený otec se mu opětovně oženil. Vzal si ženu generačně spadající o patro níže. A řízením osudu si opatřili synka. Narozený jedinec se tak stal nevlastním bratrem mého expedičního kamaráda, který měl smůlu nebo štěstí v tom, že i macecha byla mladší než on samotný. Čímž by pomyslná funkce nevlastní matky postrádala jakoukoli autoritu. Navíc malý, jen trochu odrostlejší spolulezcův synek pak svému mladšímu příbuznému říkal na pískovišti strejdo. Barevné nuance života jsou pestré jako motýlí křídla.

Ukázka z kapitoly Pik Lenina už dvakrát přejmenovali a je o dvanáct let starší (str.138)

Jak jsem už řekl, šlo o cestovkovou akci a tudíž samo zřejmě nechyběli ani exoti, ti úžasní a skvělí otrasníci. Zmíním hlavně jednoho, jenž svými schopnostmi mocně zastínil všechny ostatní. Nádherný exemplář, ti druzí byli jen jeho slabým odvarem. Přesně takový, jenž dokonale naplnil charakteristiku, umožňující zařazení do této exkluzivní škatulky. Každý z nás si občas slabší chvilku vybere, ale tento jedinec dosáhl otrasnické dokonalosti, kdy byl jednou slabou chvílí celý jeho život. A teď si představme, že by lidstvo i s podobnými jedinci dosáhlo nesmrtelnosti.

O mládence se velmi bála manželka. A tak nedělal nic jiného, než hledal internet a posílal domů zprávu za zprávou, že zatím žije. Byl tímto posláním tak posedlý, že ve skutečnosti žít vůbec nestíhal, čímž si nemohl být pravdivostí odesílaných zpráv jist. Horší ovšem bylo, že se o něj bála i tchyně. Ta se uměla bát nesrovnatelně intenzivněji. A v ní tedy spočíval potenciál nebezpečnější. Semtex hadr. Byla schopna zburcovat bezdůvodnou záchranu. Vrtulníky, armádu, ambasádu, horské skřítky, Kaddáfího gardu, prostě kohokoli a cokoli. Byla schopna založit zdejší dosud neexistující horskou službu a prosadit celosvětový zákaz horolezectví.

Ukázka z úvodu s hantýrkou (str. 8-12)

A pokud kapku tápete v použité lezecké či vodácké hantýrce (většinou ji budete znát), tak raději dále použité pojmy předkládám předem shrnuté:

• Diretissima – nekompromisní cesta, kde lezec valí rovně a nic ho nesmí donutit sejít z cesty. Nelezitelné místo prostě vynechá.
• Normálka – obvykle ošklivá, nejlehčí a přelidněná cesta na kopec. Proto ji použije 90% z nás, což nás všechny neskonale otravuje.
• Splouvač – vodák, jenž vodákem není a patrně nikdy nebude. S hrací konzolí v ruce také hned nejste pilotem rallye.
• Packraft – takový malý, lehký a přenosný nafukovací kajak. Zbožňujete ho, dokud v něm neuděláte díru. Pak do něj zuřivě kopete.

Z kapitoly Centrální Pamír kapku přelidněný (str. 132)

První den pobytu popíšu podrobněji. Celý den foukalo a sněžilo. Psa by nevyhnal a ani výherce v loterii by si v takové sibérii pro výhru nedošel. V malém útočném stanu jsem ležel zcela sám, četl a vařil. A vzpomínal na noci na Troskách v jedné z předchozích kapitol.

Pokusím se rozpitvat i následující dva dny. Druhý den proběhl naprosto stejně jako první.

Ani během třetího žádná změna nenastala.

Čtvrtý den jsem vnímal jako významný den H. Den, kdy mně hrábne. Nastartováno jsem k tomuto počinu měl skvěle. Jenže se zlepšilo počasí a další plány nabourala Ondrova nemoc. Plicní edém skutečně není v této výšce legrace, jde o holý život.

Z kapitoly Barvy Altaje a závislost na ovesných vločkách (str. 32)

S optimismem nám vrozeným jsme řešili další vyhlídky: „Auto, co nás má vyzvednout, zapadne a nepřejede rozvodněné řeky. Do dalekého Koš Agače pak týden pošlapeme rozbahněným terénem, je to dvě sta kilometrů. Přes krvavé řeky, dle slov optimistické ruské písně. Ne, jen přes řeky silně rozvodněné. Stejně nám množství napadlého těžkého sněhu ráno vůbec nedovolí odejít. Poté letadlo odletí domů bez nás. Doma vypukne panika. Skončí platnost ruských víz i povolení ke vstupu do pohraničí. To už nás probuzení pohraničníci nepochybně zastřelí. Možná jiní, ty naše jen tak někdo neprobudí.“ I přes toto vskutku neveselé rozpoložení mysli osud mně a Martinovi umožnil stát se svědky nepochybně unikátního světového rekordu. Libor nebyl dvacet dvě hodiny na záchodě. Byť do spacáčku jsme mu nenakoukli, ale je charakter a vím, že nepodváděl. Úctyhodné, takoví jedinci se nerodí každý den.