Odvaha žít jinak

Autor:Marie Klíglová
ISBN:978-80-88298-93-9
Vazba:V2 s klopami
Náklad:1000 ks
Formát:A5
Barva:obálka
Počet stran:188
DPC:295,– Kč
Rok vydání:2020
Objednat přímo u autorky

nebo, pokud nemáte nastaveného poštovního klienta a tlačítko vám nefunguje, zadat adresu ručně:

mariekliglova(z)seznam.cz


Poprvé se rozhodla žít jinak již v deseti letech. Nebude tou ponižovanou, obětavou a pokorně sloužící ženou, jak ji chtěli vychovat rodiče. Zdá se, že se to povedlo. Ale po dvaceti letech spokojeného manželství zjišťuje, že ji ona spokojenost oklikou vehnala do úplně stejné pasti. Po sérii tragédií, kdy se i její muž zážitkem klinické smrti změnil k nepoznání, konečně opět udělá tlustou čáru. V padesáti třech letech začne znovu a vstupuje na dlouhou cestu sebepoznání. Žijete život podle vlastních představ, nebo jste ma­nipulováni okolím? Inspirujte se příběhem odvážné ženy a vydejte se vlastní cestou dříve, než bude obtížné z životního kolotoče vystoupit…


openbook

Ukázka z knihy:

Naprostá spokojenost a skromnost, to byly pilíře, o kterých jsem si myslela, že jsou neporazitelné. Synové dospěli, oba získali práci, která je bavila. Jeden již měl bydlení zajištěné, na druhého byt čekal. Měli krásně našlápnuto do svých životů. Těšilo mě to. My jsme již měli doplacenou půjčku na družstevní byt, zdraví nás provázelo. Co víc jsem si mohla přát? Čekalo nás období, kdy jsme si mohli finančně vydechnout a žít lehčeji. Plán opět sežrala koza, téměř jsem zapomněla, že se mi občas nečekaně přimotá do života. Vesmír asi usoudil, že dvacet let spokojeného manželství je dostatečná náhrada za prvních dvacet let mého života. Že je čas plnit můj životní úkol, mé přání žít jinak, než žily ženy mého rodu, doslovně. Doslova mě a moji rodinu zahrnul změnami, které bych neočekávala ani ve snu. Změny v rodině provázal se změnou politického režimu v r. 1989. Nebe mi vzkazovalo: „Probuď se, sundej klapky z očí a uší! Podívej se, co jsi vytvořila! Naprav to! Pomůžeme ti.“ Neporozumněla jsem výzvě Vesmíru. „Co mám napravovat? Vždyť jsem sama na sebe hrdá, že jsem pro svoji rodinu vytvořila pravý opak toho, jak jsme s mužem vyrůstali. A bez cizí pomoci.“ „Však ty na to určitě přijdeš a na tobě záleží, kolik času k pochopení budeš potřebovat.“ A na dlouhou dobu se mi uzavřela moje, do té doby vynikající, intuice. Měla jsem jí za zlé, že mě opustila v situacích, kdy jsem ji hodně potřebovala. Až jsem zvládla vše, co jsem si nadrobila, teprve potom jsem pochopila, že byla stále se mnou. Jen mě vedla obtížnější cestou, kterou jsem si sama zvolila pro splnění mého životního přání…

Nic nenasvědčovalo, že se do mého života pomalu vkrádá radikální změna utkaná z několika menších změn v krátkém čase za sebou. Výzvu Vesmíru o nápravě něčeho, čehož jsem si nebyla vědomá, jsem zasunula hluboko do podvědomí…

Jožkova stupňující se nespokojenost v práci začínala přinášet trpké ovoce. Jeho vnitřní běsy se hlásily, chtěly ven. Manželova býčí nátura jim postupně uvolňovala cestu. Býk, když řve, tak se mu zcela zatemní mozek. Často odjížděl na linku po hádkách v garážích. A ten „dokonalý profesionál“ začal dělat chyby. I k němu přicházela varování, aby se vzpamatoval a něco řešil. Nejprve ve formě drobnějších nehod…

To už jsem se k jeho vylomeninám vyjádřila: „Jožko, vzpamatuj se! Silnice tě přestává mít ráda. Zabrzdi, než se stane něco mnohem horšího! Pokud v ČSAD nechceš jezdit, tak si najdi jinou práci. Vezmi si dovolenou a jeď se po něčem podívat.“ Podíval se na mě, jako by mne vůbec nevnímal. „Co pořád máš, já vím, co dělám. Všichni jste se na mě domluvili!“ Moje upřímně myšlená rada spadla pod stůl a za čtrnáct dnů k nám vítězně vtrhlo tornádo. Konečně se dočkalo a mohlo začít s dlouho odkládaným potěšením ničit i to málo, co ještě v mé rodině fungovalo…

V pondělí 25. února 2002 u mě byla na návštěvě opět neteřinka. Pokoušely jsme se o změnu jejího odborného lékaře. Po schůzce, něco málo po šestnácté hodině, jsme si vyšly do nedalekého parku Lužánky. Jen jsme do něj vešly, začala z blízké hasičské stanice vyjíždět požární auta včetně těžké vyprošťovací techniky. Houkání hasičů doplňovaly sirény policejních vozů a velkých sanitek. Všechna auta objížděla park a řítila se jedním směrem. Neteř zírala, co se děje. Takový ostrý výjezd v malém městě dosud nezažila. Zamrazilo mě a poznamenala jsem: „Tohle nebude požár, vypadá to na velkou dopravní nehodu.“ Ani jedna jsme netušily, že mám pravdu a jak bolestně se nás osobně tento výjezd dotkne. Vrátily jsme se domů. Měla jsem na půl páté odpoledne domluvenou prohlídku bytu u klientky realitky. Bydlela blízko nás. Na mobilu jsem našla vzkaz od Oty, že se něco děje a co o tom vím. Nestačila jsem mu zavolat, že nic nevím. Vzápětí nastalo peklo. Jeden telefon zvonil za druhým, jedna zpráva horší než druhá…


Četla jsem první půlku v noci, to si pro mě přišel syn… druhou jsem dočítala dnes… Kniha je napsána čtivě a volala hodně silně… už než přišla jsem věděla, že má hlubší význam, ne jen zrušení vzorců žen v rodové linii, jak inzerujete… ale ukazuje vzorce chování nejen vaší rodové linie, ale přesahuje do vzorců celé naší kultury… celého lidstva… pomáhá odkrýt tabu, která se bohužel někde dějí dodnes… Kniha sama mění energie při čtení, první polovina i když byla plná tíhy vzorců, tak bylo cítit více naděje, touhy po změně… v druhé polovině se energie mění… cítila jsem větší odevzdanost… tíhu… bolest… obviňování ostatních lidí… situací… prožívání další a další bolesti a utrpení vlastním rozhodnutím… i přes varování… strhující a bolestné zároveň… Závěr přinesl naději, že pokud se člověk rozhodne pro změnu, může přijít kdykoliv… nikdy a pro nikoho není pozdě… každý má svoji cestu a má právo ji jít… a respektovat cestu ostatních… Dle mého cítění je vaše kniha velmi důležitá… odkrývá tabu domácího násilí, alkoholismu, obětování se pro jiné, nerovné postavení žen, mužů a i dětí… a mnoho jiných vzorců, které bohužel v mnohých rodinách stále probíhají a předávají se dal… Vaše kniha pomáhá ke změně, ukazuje jaký byl pro některé život v dřívějších letech… pochopit proč se lidé chovají jak se chovají a mnohdy nemají odvahu to změnit, protože uvěřili lžím, jedu, který jim byl o nich předán… Děkuji za váš příběh, příběh rodu… snaze o změně a hlubokém poznání, jak změny opravdu dosáhnout… a že to může zvládnout každý, když se pro ni rozhodne… ale že je i v pořádku jít cestou jinou… vše má svůj smysl a význam… Děkuji a přeji mnoho lásky a klidu na vaší cestě…

Hana Herelová 24. 9. 2020

* * *

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

Chcete vydat knihu? Přijďte se poradit!